Naši rodáci

Růžena Svobodová
Narodila se v naší obci v roce 10. července 1868 v rodině správce premonstrátského panství jako Čápová. Od věku šesti let však žila v Praze. Vzdělání získala v klášterní škole, později se věnovala intenzivnímu samostudiu. Roku 1890 se provdala za spisovatele F. X. Svobodu, ovšem v české literatuře se těší daleko větší proslulostí její dlouholetý blízký vztah k literárnímu kritikovi F. X. Šaldovi, s nímž redigovala časopis Česká kultura, který její dílo náležitě oceňoval a oponenti tvrdí, že také značně přeceňoval. O vztahu svědčí například obsáhlý svazek korespondence Svobodové a Šaldy Tíživá samota, který vyšel v Odeonu v roce 1969. "A podávám Ti obě ruce pro život a smrt skláním hlavu k Tobě jako někdo, kdo má žízeň. Jen u Tebe je štěstí, mír a spočinutí jí unavené, zbloudilé, těžké a choré. A vezmi ji do svých kouzelných, jemných prstů a nech ji spočinouti, můj mistře, jako učedníku, jehož miloval Pán a dej jí zapomenout na neštěstí a smutek," psala mu Svobodová například. Krátce před svou smrtí stála v čele časopisů Lípa a Zvěstování. S tím, jak se nově vnímají literární a obecné dějiny, vrací se na scénu, byť zatím jen ve zmínkách, i Růžena Svobodová. Pro feministický náhled na český literární vývoj se stává důležitou postavou tím, že ve svých prózách se snad jako první domácí autorka pokusila vystihnout hlubinné duševní stavy ženy, například v prózách Přetížený klas (1896), Milenky (1902) či v povídkových souborech Pěšinkami srdce (1902) či Posvátné jaro (1912). Druhým typem postav, do jehož světa se Svobodová vciťovala, byly děti, jejich vnímání světa, o čemž svědčí např. svědčí Hrdinné a bezpomocné dětství (1920) či vzpomínkové torzo Ráj (rovněž 1920).

Emanuel Krescens Liška
Akademický malíř se narodil 19.4.1852 jako syn správce strahovských statků v téže budově jako R. Svobodová. Poměrně brzy se odstěhoval s rodiči do Prahy. Tam také Liška získává základní a vyšší vzdělání. Roku 1886 odchází do Mnichova, kde studuje pod vedením prof. Sitze malířskou techniku. Roku 1879 se zúčastnil spolu s malířem Schilanderem konkurzu na výzdobu Národního divadla v Praze, kde zvítězil jejich návrh na vlys královské lóže. Požár roku 1881 tento vlys zničil. Po tříletém pobytu v Itálii se Liška vrací do Prahy a stává se profesorem na Pražské umělecké akademii. Liška je autorem několika slavných obrazů, které byly vystavovány po celé Evropě. Je nazýván malířem měsíčního svitu. Některé jeho vynikající obrazy byly zničeny požárem. Všechny dochované obrazy má ve svých sbírkách Národní galerie v Praze. Kopie těchto obrazů jsou nyní vystaveny v zasedací místnosti Obecního úřadu v Mikulovicích.

František Václav Peřinka
F.V.Peřinka žil ze všech slavných osobností v Mikulovicích nejdéle. Vracel se domů jako student i na návštěvy ke svému bratru, který v Mikulovicích žil až do roku 1957. Narodil se na samotě Koráb ležící v Mikulovickém lese u okresní silnice vedoucí do sousedních Horních Dunajovic. V Mikulovicích chodil do obecné školy. Protože jevil mimořádné nadání a matka si přála, aby se stal knězem, odešel na nižší gymnázium do Třebíče. V roce 1890 požádal o přijetí do učitelského ústavu v Kroměříži, kde ale nebyl přijat. Přesto v Kroměříži zůstává a dokončuje studia na vyšším gymnáziu. Stále více ho lákal kroměříšský zámecký archív s bohatými historickými prameny. Již tehdy přemýšlel o vypracování historie jižní Moravy. Po maturitě přijímá Peřinka místo praktikanta na Berním úřadě ve Znojmě. Jako student pochopil druhořadé postavení Čechů v Rakousko-Uhersku a ze studia si přinesl hodně sebedůvěry příslušníka národa bojujícího za vlastní práva. A právě v této době jak sílí germanizační vliv , vzniká boj českých vlastenců za národnostní práva českého lidu, za šíření a upevňování národního vědomí. Po přednášce ve Znojemské besedě je z trestu přeložen do Jevíčka. V roce 1906 se mu splnilo jeho dávné přání. Mohl pracovat v zámeckém archívu v Kroměříži. Tehdy měl Peřinka za sebou několik vlastivědných prací, které vyšly knižně ve Vastivědě moravské. Byly podrobně zpracovány okresy znojemský, vranovský a jaroslavický. V Kroměříži přibývá okres Valašké Klobouky a Vizovice a roku 1912 zdounecký a kroměřížský. V r. 1913 vydává první díl Dějin města Kroměříže. V roce 1911 odchází Peřinka na Slovensko, kde organizuje státní finančnictví. Peřinka byl velkým přítelem Slováků, dokonale ovládal slovenštinu. V knize "Veselé putovanie po Slovensku" zapsal Peřinka humor Slováků. Připravoval také vydání slovenského slovníku, k němuž si pořídil rozsáhlou kartotéku, která obsahovala téměř milion lístků. Tragické události roku 1931 přinutily Peřinku tento materiál prodat. Navrací se zpět do Kroměříže a plně se věnuje kroměřížským dějinám. V roce 1938-1948 vydává pětidílné dějiny města. Po zbytek svého života pracoval na dalších dílech. Zlá choroba a téměř úplná slepota z usilovné práce zabránila, aby Peřinka své vědecké dílo dokončil. K nedožitým devadesátým narozeninám byla Františku Václavovi Peřinkovi odhalena pamětní deska.