Horní menu

Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Úvod > Nejen pro turisty > Historické zajímavosti > Naši slavní rodáci > Růžena Svobodová

Růžena Svobodová

Růžena Svobodová Narodila se v naší obci v roce 10. července 1868 v rodině správce premonstrátského panství jako Čápová. Od věku šesti let však žila v Praze. Vzdělání získala v klášterní škole, později se věnovala intenzivnímu samostudiu. Roku 1890 se provdala za spisovatele F. X. Svobodu, ovšem v české literatuře se těší daleko větší proslulostí její dlouholetý blízký vztah k literárnímu kritikovi F. X. Šaldovi, s nímž redigovala časopis Česká kultura, který její dílo náležitě oceňoval a oponenti tvrdí, že také značně přeceňoval. O vztahu svědčí například obsáhlý svazek korespondence Svobodové a Šaldy Tíživá samota, který vyšel v Odeonu v roce 1969. "A podávám Ti obě ruce pro život a smrt skláním hlavu k Tobě jako někdo, kdo má žízeň. Jen u Tebe je štěstí, mír a spočinutí jí unavené, zbloudilé, těžké a choré. A vezmi ji do svých kouzelných, jemných prstů a nech ji spočinouti, můj mistře, jako učedníku, jehož miloval Pán a dej jí zapomenout na neštěstí a smutek," psala mu Svobodová například. Krátce před svou smrtí stála v čele časopisů Lípa a Zvěstování. S tím, jak se nově vnímají literární a obecné dějiny, vrací se na scénu, byť zatím jen ve zmínkách, i Růžena Svobodová. Pro feministický náhled na český literární vývoj se stává důležitou postavou tím, že ve svých prózách se snad jako první domácí autorka pokusila vystihnout hlubinné duševní stavy ženy, například v prózách Přetížený klas (1896), Milenky (1902) či v povídkových souborech Pěšinkami srdce (1902) či Posvátné jaro (1912). Druhým typem postav, do jehož světa se Svobodová vciťovala, byly děti, jejich vnímání světa, o čemž svědčí např. svědčí Hrdinné a bezpomocné dětství (1920) či vzpomínkové torzo Ráj (rovněž 1920).


 

Osudové ženy: Růžena Svobodová. Portrét české spisovatelky a průkopnice ženské emancipace v Čechách. Připravila Eva Dvořáková. (Zdroj: Český Rozhlas Vltava)



Dále bylo napsáno:

https://www.novinky.cz/zena/styl/clanek/zivot-ruzeny-svobodove-protkany-laskou-k-zenam-a-odmitanim-sexu-40311893

8.2. 2020 Lenka Bobíková, Právo

 

Spisovatelka Růžena Svobodová (1868-1920), od jejíhož úmrtí  v roce 2020 uběhlo sto let, se nikdy neocitla v literárním sousedství takových žen jako Božena Němcová či Karolina Světlá. Přesto se mladá generace děvčat na přelomu 19. a 20. století těšila na její knihy. Vystupovaly v nich totiž samostatné a aktivní slečny, tolik odlišné od jejich matek. Autorčina díla tak rychle mizela z knižních pultů.

Méně nadšeně přijímali Svobodovou její přátelé. Měli ji rádi a vážili si jí, ale nevyznali se v ní. Střídala nálady jako zimní kabáty, chovala se exaltovaně, propadala depresím i nadšení. Citová nevyrovnanost se u ní projevovala už od dětství.

Slávinka by byla hodnější!

Narodila se jako Růžena Čápová 10. července 1868 v Mikulovicích u Znojma. Otec Jan Čáp tam spravoval premonstrátské panství. Byl to velkorysý muž, demokrat, a dcerka jej velice milovala.

K matce Elišce měla vztah složitější. Bigotní uzavřená žena se nevdávala z lásky, ale nakonec k manželovi přilnula. Po svém. Jen jednou jej před dívenkou oslovila Jeníčku. Výchovu dětí ovšem považovala za svou nejsvětější povinnost.

Růžena ji vnímala jako nelaskavou a přísnou. Žárlila na své sestřičky, které zemřely na záškrt ještě před jejím narozením. Přispěla k tomu i Eliška, která prohlašovala, když Růža zlobila: „Ty hodné děti umrou a ta, která zlobí, zůstane! Slávinka by nikdy nebyla něco tak špatného dělala!“ V roce 1874 se Čápovi přestěhovali do Prahy, kde otce jmenovali generálním ředitelem premonstrátských statků.

Růžena se sourozenci a s matkou - právě s ní si příliš nerozuměla.

 

Rodina se usadila ve vnitřním dvoře Strahovského kláštera. Za šest let otec zemřel. Eliška ovdověla v sedmatřiceti se čtyřmi dětmi ve věku od pěti do dvanácti let. Růžena byla nejstarší.

Matka musela opustit Strahov a přestěhovat se do zastrčené Všehrdovy ulice. To znamenalo prudký společenský sestup. A své dceři doporučovala jediné - především se dobře vdát. To dívku rozhodně nenaplňovalo nadšením.



Na fotce Růžena s manželem - užil si s ní své
Foto: Repro Růžena Svobodová, Melantrich 1975

 

 

               

Růžena se sourozenci a s matkou - právě s ní si                               Foto: Repro Růžena Svobodová, Melantrich 197
příliš nerozuměla.

Foto: Repro Růžena Svobodová, Melantrich 1975         

Největší ošklivost, jaké je žena schopná

Růžena milovala knihy a toužila po studiu - Eliška ostře vystupovala proti jejím emancipačním snahám. Vzdělání podle ní znamenalo jen vratký předstupeň k manželství.

Růža vzpomínala na svou učitelku v dětství, která neustále četla, což Jan Čáp oceňoval, kdežto „maminka jí zase čtení zazlívá, neboť dopouští se největší ošklivosti, jaké je žena schopna. Čte totiž dopoledne.“

Přesto dívka vystudovala v letech 1881-1883 Vyšší dívčí školu ve Vodičkově ulici. V roce 1885 se spřátelila s právníkem Janem Smrtem. Právě ten se matce zalíbil coby potencionální ženich.

Růžena se ale sňatku bála a závaznému slovu se vyhýbala - připravovala se v roce 1886 na zkoušky z francouzštiny, aby se mohla stát vychovatelkou. A také se konečně osamostatnit. Začala soukromě učit a hrát roli společnice. Nadšení ji brzy přešlo. Na statku v Novém Dvoře u Pacova a v Hodově u Ouval ji péče o cizí rodinu vyčerpávala a ubíjela.

Tělesné lásky jsem neschopna. Nejvášnivější objetí nechá mne chladnou.

V roce 1887 se seznámila se svým budoucím manželem Františkem Xaverem Svobodou - sedmadvacetiletým úředníkem Městské spořitelny pražské, ale také spisovatelem a dramatikem, známým v literární veřejnosti.

Tolerantní, veselý muž měl rád ženy a vychutnával si jejich společnost. Do brunetky s modrozelenýma očima se zamiloval. Přesto Růžena před svatbou uhýbala. Začala psát a navíc - sex ji děsil.

O budoucím manželovi si Růžena zapsala do deníku: „Nemohu milovat svého muže. Tělesné lásky jsem neschopna. Nejvášnivější objetí mladého muže nechá mne úplně chlada sotva je trpím - z útrpnosti. Duševní láska musí zahynout ve všedním životě manželství. Svoboda jest líný, miluje ženy a rád se s nimi baví. Bude-li on mým mužem, budeme velice nešťastni.“ Bylo jí tehdy devatenáct.


Spisovatelka měla odpor k sexu.

Nakonec ale o životě se Svobodou uvažovat začala. Svoji práci vnímala jako únavnou a bezcennou - bažila přece po literárních úspěších. Zajištěné postavení jí mohlo poskytnout slušné zázemí pro vlastní tvorbu.

Rozešla se definitivně se Smrtem a pozvolna se sbližovala s Františkem Xaverem. I tak uvažovala věcně, když ji v Hodově navštěvoval: „K čemu jest to všechno? Mohu-li být bez Svobody celý týden, proč sem jezdí v neděli? Nepřemýšlím o žádném štěstí v manželství.“

Nakonec si v bílých lehounkých šatech Svobodu vzala 6. září 1890 v Praze v karmelitském kostele Panny Marie Vítězné. Po svatbě se manželé několikrát stěhovali, aby se nakonec usadili v rozlehlém bytě Pod Bruskou u Starých zámeckých schodů. Tady se paní domu nadchla pro evropský životní styl a založila si vlastní salon.

Navštěvovali jej mnozí umělci a literáti - mezi jinými básník Antonín Sova, spisovatel Vilém Mrštík či kritik František Václav Krejčí. Radost Růženě ale kazila tíha domácnosti.

 

V saloně manželů Svobodových se setkávaly významné osobnosti.

Foto: Repro Růžena Svobodová, Melantrich 1975

Řídit rodinný život spisovatelku nebavilo. Svoboda coby úředník neměl velký plat, ale jako bývalý starý mládenec se nehodlal uskrovňovat. Cenil si módních obleků, hedvábných ponožek a kapesníků. Růžena neuměla hospodařit, takže poslední dny v měsíci manželé hladověli. Vaření se jí protivilo, úklid ji otravoval.

Toužila po „duchovním splynutí“. Manželova zemitá laskavost ji rozčilovala, navíc se jí zdálo, že si nemají co říci: „Chápu, že lidé, kteří si rozumějí, si nemají co povídat, poněvadž sotva jeden otevře ústa, ten druhý ví vše, dokonce co první chtěl říci.“ Jakákoli tělesnost se jí hnusila a odmítala ji.

Jednou exaltovaně napsala malířce Zdence Braunerové: „Svět mne bolí, má rozmilá, sprostota mne kruší. Je jí tolik kolem. A samý nízký pocit, samé tělo, maso, osobní historie a hrůza pozemskosti.“ To ovšem zaskočilo Braunerovou, která si jako svobodná a živočišná žena vybírala své partnery sama a „masu“ ráda podlehla. Svoboda to zkrátka neměl jednoduché.


Manžel vám dá Hradčany
F. X. Svoboda se hysterickému citovému plápolání své ženy bránil tím, že se přimkl k přátelům jako příjemný, spokojený a vyhledávaný společník. Navíc jej obklopovaly četné ctitelky, se kterými rád žertoval.

Dramatik a spisovatel Edmond Konrád vzpomínal na jednu z návštěv u „literárních“ manželů. Seděly tam na kanapátku dvě fanynky Františka Xavera a rozplývaly se nad vyhlídkou i krásným bytem. Bohorovný Svoboda se jich zeptal: „Tak co, andělé a krokodýli, opravdu se vám tady líbí?“

Dívenky sborově zapěly: „Ach, ty Staré zámecké schody!“ Umělec jim s úsměvem nabídl: „Ale tak já vám je dám! Chcete je? Vezměte si je!“ Paní Růžena všechno sledovala a „svým slabým hlasem, půl žalobným, půl rezignovaným“ prohodila: „František je k dívkám štědrý. Budete-li chtít Hradčany, dá vám je také.“

Láska k Šaldovi ji překvapila. Neočekávala, že může něco takového vůbec cítit.

Prostě žárlila. Nechápala, že Svobodovi vadí její rozmarnost, záchvaty chladu a odmítání sexu. Východisko z nelehké situace viděla v psaní. Její díla, tvořená v duchu moderního psychologického realismu, prostupovala iluzí o lásce v „souznění duší, ale ne těl“. Potvrdilo to i její přátelství s kritikem, spisovatelem a novinářem Františkem Xaverem Šaldou, důsledně platonické.


Hledáš muka, utíkáš lásce

V roce 1893 navštívil Růženin salon poprvé i F. X. Šalda. Měl pověst impertinentního a nesnášenlivého člověka, takže se zpočátku jeho pozvání hostitelka bránila. Poté ji ale okouzlil a nabídla mu přátelství.

Literát, zaskočen její spontánností, souhlasil. Začala jejich umělecká spolupráce - on jí radil se psaním, ona dychtivě naslouchala. Nahradil jí to, co v manželství postrádala.

Dlužno ovšem podotknout, že právě díky Svobodově trpělivosti nedocházelo doma k vážným krizím, navíc jí poskytoval finanční zázemí - mohla často pobývat na venkově. Měla nemocné srdce a manžel si toho byl vědom. Láska k Šaldovi ji ale přesto překvapila. Neočekávala, že může něco takového vůbec cítit.

 

Se Šaldou - jejich vztah byl rozporuplný.

Foto: Repro Růžena Svobodová, Melantrich 1975

Bylo jí pětadvacet, Šaldovi o rok víc. Racionální, uštěpačný novinář spadal do úplně jiné kategorie než rozcitlivělá Svobodová. Snad proto se propadli do hlubokého vztahu jako do rybníka. Žádná žena ani dřív, ani později si kritika nepodmanila jako Svobodová.

I ona později přiznala, že pro ni nikdo tolik neznamenal jako Šalda. Snažila se jej vychovávat, ale „vycepovat“ ho nedokázala. Koketovala s ním, propadala citům, vzápětí jej krutě slovně napadala. Na manželovi si vydobyla právo se s ním stýkat.

Svoboda dokonce souhlasil s tím, aby spolu všichni tři jezdili na dovolenou. Konečně, věděl své - znal frigiditu své ženy a z nevěry ji nepodezíral. Navíc se strašlivě bála pomluv - a ty se objevovaly. Růženin odpor proti intimitě trval. Zlobila se, že Šalda má o tělesnost zájem.

On sám jí jednou napsal: „Ty hledáš muka a utíkáš lásce.“ Jejich vztah se pohyboval jako na houpačce, ale trval v různých podobách až do Růženiny smrti v roce 1920. Své city ale věnovala Svobodová i ženám.


Zdenko má, já umřu bez Tebe

S malířkou Zdenkou Braunerovou se spřátelila v letech 1897-1898. Cílevědomá a sebevědomá Zdenka patřila k tomu malému počtu žen, přijímanému muži jako rovnocenní partneři. Obě umělkyně se navštěvovaly, Svobodová zajížděla do Roztok, kde Zdenka bydlela.

V dopisech Růžena oslovovala kamarádku téměř milostně: „Drahá, maličká! Miláčku můj malinkej!” Obdivovala její obrazy a sdělovala jí: „Zdenko má, já umřu bez Tebe, já Tě ze všech lidí na světě nejvíc potřebuju.”

Růžena ji seznámila i s F. X. Šaldou. Padli si do noty, seděli si a spisovatelka začala žárlit. Rozchod obou přítelkyň se blížil. V roce 1899 Šalda těžce onemocněl. Staraly se o něj obě.

Přesto jejich přátelství skončilo. Zamilovávala se ale do dalších pánů i dam a laskavá slůvka střídala s obdivným nadšením. Potvrzuje to její chování k herečce Haně Kubešové (Kvapilové). Znala ji od roku 1891 a divadelní diva se k ní zpočátku chovala dost upjatě. Nakonec své chování změnila.


Musila jsem prohrát a prohrála

Kvapilová se přiřadila k Růženiným nešťastným láskám. Spisovatelka ji neustále ujišťovala o tom, jak ji „vždy milovala” a v polovině 90. let 19. století si stěžovala: „Ty jsi barevné okno, jímž jsem se naučila dívat do světa. Ty nevíš, ani tušení nemáš, poněvadž jsi se vzdalovala Kubešové a stávala se Kvapilovou.”

 

 

Hanu Kvapilovou prozaička milovala.

Foto: Repro Růžena Svobodová, Melantrich 1975

Narážela tím na skutečnost, že se herečka vdala v květnu 1894 za dramatika a režiséra Jaroslava Kvapila. Ten nebyl přátelstvím manželky se Svobodovou nijak nadšen. Situace došla tak daleko, že se do ní vmísila Hanina matka.

Zřejmě se s Růženou pohádala, i když průběh střetu neznáme.

Literátka poté žalovala Haně: „Ty jsi jejich, oni na Tebe mají všechna práva zákonů, rozumu a citu, já nemám nic, já to musila prohrát a prohrála.”

Stýkaly se spolu dál na jiné úrovni až do hereččiny předčasné smrti v roce 1907. Růžena Svobodová nikdy nezažila lásku v pravém smyslu toho slova. Hledala tedy uplatnění především na poli literárním.

Za velké války pracovala jako předsedkyně dětského odboru organizace České srdce, který pomáhal hladovějícím chudým dětem v Praze. Zemřela na Nový rok 1920 po záchvatu srdeční mrtvice. Její smrt zdrtila F. X. Svobodu i F. X. Šaldu. Pochovali ji na Slavíně.


Poslední přítelkyně

  • V roce 1902 na Pustevnách se Růžena seznámila se spisovatelkou Boženou Benešovou, zvanou Bó.
  • O rok později s ní podnikla cestu po Itálii a napsala o ní: „Bó je milý druh a neobyčejný člověk, nejzajímavější mezi ženami.”
  • Benešová byla vdaná za železničního úředníka a nebyla spokojená. Nakonec se s manželem rozvedla. Měla s ním jediného syna.
  • S Bó se Růžena stýkala až do své smrti v roce 1920.

 

 


Zdroj:
https://www.payne.cz/3xS43787/SvobodovaRuzena.htm?fbclid=IwAR2c-AX28G682c8mvBFswXKL_r-RHBI2RZHHn30BtRZXV99ExqcYkHs_Y-k

 

 

 

10. července 1868 – 1. ledna 1920

Růžena Svobodová (rozená Růžena Čápová)

Narodila se v Mikulovicích u Znojma, kde byl otec správcem klášterního panství. Brzy se rodina přestěhovala do Prahy a ona vyrůstala v premonstrátském klášteře na Strahově, kde otec získal velký služební byt. S matkou zde prožívala náboženské obřady, úctu k světcům a k svatým; otec v ní zase probouzel zájem o literaturu. Jeho předčasná smrt, když Růženě, nejstarší z jeho čtyř dětí, bylo teprve dvanáct, proměnila celou situaci rodiny. Doma zavládla autoritativní matka, byt byl z velké části pronajímán. Růžena vychodila Vyšší dívčí školu, navštěvovala na Smíchově klášterní penzionát Sacré Coeur, aby se zdokonalila ve francouzštině. Stala se domácí učitelkou.
V roce 1890 se provdala za básníka F. X. Svobodu v naději, že získá společenskou nezávislost. Měla svůj salon, který navštěvoval Antonín Sova, Vilém Mrštík, František Václav Krejčí, F. X. Šalda, herečka Hana Kvapilová, z literárně činných žen Božena Benešová a později i Marie Pujmanová. Sblížení se Šaldou se rokem 1893 proměnilo v milostný vztah. (Výbor z jejich korespondence spolu s J. Mourkovou pořídil J. Loužil a J. Wagner s názvem Tíživá samota, 1969.)
V průběhu první světové války působila v Českém srdci. Roku 1918 založila časopis Lípa, který sama redigovala.Pochována je na pražském Slavíně.

Její dílo je ovlivněno impresionismem. Hlavním hrdinou jejích knih bývá žena nebo dítě. Jednání žen se v jejích dílech stává prototypem životního postoje, u dětí sleduje jejich vývoj a pohled na svět.
Celou svou osobní a generační zkušeností byla Růžena Svobodová vybavena k tomu, aby nad pravdu „vnější“ stavěla „vnitřní“ pravdu duše, aby se účastnila protirealistického hnutí a s generací let devadesátých hledala novou slohovost. V povídkách a v románech o ženách stvořila osobitý typ subjektivizované a lyrizované prózy. Na rozdíl od mnoha „ženských“ spisovatelek mezi svými současnicemi, které o ženské emancipaci beletristicky referovaly (Božena Viková-Kunětická ad), Svobodová dala prahnoucí a mučící se duši moderní ženy slohový výraz.


Spisovatelka Růžena Svobodová
Ing. Dobromila Lebrová 10. 07. 2008

Snad nejlépe popsala svůj život sama spisovatelka Růžena Svobodová poněkud nadneseně následujícím citátem:
„Štěstí, které se o minutu opozdilo, není to jako opožděná milost popravenému?“

Bývá označována za představitelku českého literárního expresionismu a řadí se do dlouhé řady spisovatelek, které se zabývaly postavením ženy. Pochopitelně je její dílo odrazem její zkušenosti v určité době; dnes bývá někdy podrobeno kritice, opět z hlediska dnešního posuzování a dnešního stavu světa.
Růžena Svobodová se narodila jako Růžena Čápová 10. července 1868 v Mikulovicích u Znojma jako dcera správce strahovského premonstrátského panství. Když jí bylo šest let, tak se rodina přestěhovala do Prahy do služebního bytu v klášteře na Strahově, jehož náboženské okolí ji dost ovlivnilo. Otec v ní probouzel zájem o literaturu, což ale dlouho netrvalo, protože zemřel, když jí bylo dvanáct let. Matka musela části bytu pronajmout a zřejmě se její starost o rodinu projevila i na dalším životě a díle budoucí spisovatelky. V letech 1881-1883 absolvovala Růžena Čápová vyšší dívčí školu a v klášterním penzionátu Sacre Coeur na Smíchově se zdokonalila ve francouzštině, což bylo v té době téměř nejvyšší možné vzdělání, dosažitelné pro dívky ze středních tříd. Pak, aby pomohla matce, a možná také proto, že se potřebovala vymanit z jejího autoritativního vlivu a z jejích starostí o další existenci rodiny, přijala místo vychovatelky. Uplatnění našla v Nových Dvorech u Pacova v rodině vzdálených příbuzných. V roce 1889 se vrátila domů a 6. září 1890 se provdala za úředníka České spořitelny a spisovatele Františka Xavera Svobodu (1960 - 1943).
Její manžel se o této fázi jejich života zmiňuje ve své autobiografické knize Světla života. Seznámili se ještě před tím, než nastoupila místo vychovatelky, pravděpodobně z její iniciativy. Při návštěvě příbuzných jí totiž její bratranec, tehdy student práv, František Xaver Šalda (1867 - 1937) věnoval básnickou Svobodovu sbírku a jí se podařilo se s básníkem setkat, což vedlo po jejím návratu do Prahy k sňatku. Tím se vymanila z matčina vlivu a doufala v určitou společenskou nezávislost.
František X. Svoboda byl jako bankovní úředník zřejmě člověk velmi přesný a puntičkářský, přesto, že byl již uznávaným básníkem, a možná zcela představám své manželky nevyhovoval. V r. 1893 se tedy sblížila s jeho opakem, rozervaným Františkem Xaverem Šaldou, pozdějším významným literárním kritikem a spisovatelem, v té době ale mužem se značnými starostmi materiálními, protože práva nedokončil a živil se příležitostným psaním článků.
Mladá paní otevřela společenský salon, kde ji navštěvovali významní umělci té doby - mezi jinými básník Antonín Sova (1864 - 1928), literární kritik František Václav Krejčí (1867 - 1941), spisovatel Vilém Mrštík (1863 - 1912), F. X. Šalda, herečka Hana Kvapilová (1866 - 1907), spisovatelka Božena Benešová (1873 - 1936), spisovatelka Marie Calma (1881 - 1966) a později i spisovatelka Marie Pujmanová (1893 - 1958). Je známo, že jí básník Josef Svatopluk Machar s velmi nadšenými slovy věnoval svůj cestopis po Římě. Navštěvovala básníka Otokara Březinu (1868 - 1929) v Jaroměřicích nad Rokytnou. V průběhu první světové války pracovala v charitativní organizaci České srdce.
Byla rovněž členkou Amerického klubu dam, spolku, který založil v r. 1865 spolu s několika tehdejšími význačnými ženami Vojta Náprstek a který měl jednak vzdělávací a jednak charitativní poslání.
V časopisu „Zvěstování“ měla svoji stálou tribunu pro otázky ženské a humánní. V r. 1918 založila beletristický a kritický časopis „Lípa“, který redigovala - jakousi paralelu k Šaldovu časopisu „Kmen“.
Velice často cestovala - v cizině po Itálii, Francii a Jugoslávii, v naší zemi hlavně po Beskydech a českém venkově. Velmi mnoho zážitků z cest uplatnila ve svém díle.
Zemřela náhle po záchvatu srdeční mrtvice v noci na Nový rok 1920. Místem jejího posledního odpočinku se stal vyšehradský Slavín. Ve Slavíně byl o dvacet tři roky později pochován i její manžel F. X. Svoboda.
Sedmnáct let ji přežil její životní přítel F. X. Šalda, který ale odpočívá na hřbitově v pražské Hostivaři. - Po její smrti vyjádřil svůj veliký obdiv k ní a velkou bolest nad její ztrátou v eseji In memoriam R. S. a ve své sbírce básní Strom bolesti.
Dílo Růženy Svobodové je poněkud v protikladu s tehdejším módním realistickým směrem, je hlavně ovlivněno impresionismem. Tomu často odpovídá i forma jejího díla, kde je nejsilnější stránkou líčení - jak přírodních krás, tak nálad, ale i vykreslení charakterů postav. Dalo by se říci, že se jedná o lyrizovanou prózu, nejde jen o popis situace hrdinek, ale i jistý emoční náboj. Hlavními hrdiny jsou totiž hlavně ženy - a pak děti.
Od svého sňatku do konce 19. století napsala Svobodová novely: „Na písčité půdě“, „Ztroskotáno“, Přetížený klas“, „Povídky“, V Odlehlé dědině“, „Zamotaná vlákna“, „Ozlacenou branou dobrodružné mladosti“, „Skizza k románu“.
Pro ilustraci obsah novely „Přetížený klas“ z r. 1896: Povídka o dívce, která o sobě prohlašuje, že je „nový zločin, na který ještě nenašli zákon“. Probuzený intelekt a duše totiž zbavily ženu pokory vůči muži. Hrdinka odmítla všechny partie, které se jí nabízejí. Posléze vstoupila do kláštera a při ošetřování nakažlivě nemocných zemřela.
Dílo „Zamotaná vlákna“ by se dalo přirovnat k některým dnešním televizním novelám právě onou dnes nabízenou „dávkou emocí“. Podobný je román „Milenky“ z pražského ovzduší.
Dalšími díly jsou povídky „Pěšinkami srdce“, „Plameny a plaménky“, „Marné lásky“, „Posvátné jaro“ a „Po hostině svatební“.
Za její hlavní dílo je považována řada příběhů „Černí myslivci“, které jsou zasazeny do krajiny Beskyd, kde místního knížete doprovází dvanáct krásných a mladých mužů, kteří však mají příkaz neženit se. Poměrně hodně si užívají života, z čehož vzniká dost zlomených srdcí. Je to devět příběhů ze severomoravských lesů o vášni, která čarovnou mocí spoutává dívky s tajemným černým myslivcem. Vede je z domova na pokraj záhuby, avšak navzdory všemu jim dává prožít štěstí. Dílo bylo zfilmováno krátce po smrti Růženy Svobodové, ještě jako němý film v r. 1921 v režii Václava Binovce. Pak na konci 2. světové války se pokusil o zfilmování ještě režisér Martin Frič, ale film dokončen nebyl.
Díly určenými dětem jsou hlavně “Jarní záhony“, „Dětská srdce“, „Pokání Blaženčino“, „Hrdinné a bezpomocné dětství“ a „Pokojný dům“. „Pokojný dům“ je idylka umístěná do romantické myslivny na Skalce, nedaleko rodiště manžela spisovatelčina - Mníšku pod Brdy. V této myslivně trávili své letní pobyty vedle Svobodových i jiní čeští kulturní činitelé.
Svobodová napsala též veselohru „V říši tulipánků“.
Posledním nedokončeným dílem je „Zahrada irémská“, zabývající se otázkou hromadění majetku oproti duchovním snahám osvěcujícím člověka.
O vztahu Růženy Svobodové a F. X. Šaldy byl v r. 1969 v nakladatelství Odeon vydán obsáhlý svazek jejich korespondence nazvaný „Tíživá samota“.
Dá se říci, že Růžena Svobodová je jednou z řady českých spisovatelek, snažících se ve své době podat obraz života i problémů žen té doby, někdy pro nás v dnešní době naprosto nepředstavitelných i nepochopitelných.
O tom, že stále dnes je pro mnohé lidi zajímavá, může svědčit i to, že pokud jsem se snažila získat nějaké prameny z elektronické báze, pak o ní jich bylo k dispozici podstatně více, než o mužích jejího života.
Ulice nazvané jejím jménem jsou ještě dnes v Milevsku, v Plzni, na Kladně, ve Znojmě, v Teplicích, v Olomouci a v Tachově.

 

 


Zdroj:

https://dvojka.rozhlas.cz/usilovala-o-emancipaci-zen-a-odmitala-intimni-lasku-osudove-zeny-ruzena-7452029?fbclid=IwAR1T47zgemQE-CcJXb-xw227r2vx52dyfPk_ULoLKoskiv-0wamdBk1zqB0

 

autor: Eva Dvořáková

Usilovala o emancipaci žen a odmítala intimní lásku. Osudové ženy: Růžena Svobodová
22. prosinec 2017

K velkým ctitelům Růženy Svobodové patřil F. X. Šalda. Miloval ji, ale ona ho často využívala

 

foto: ČTK

Patří mezi nejrozporuplnější autorky vůbec. Usilovala o emancipaci žen a odmítala intimní stránku lásky. Přesto téměř celý život prožila mezi dvěma muži. Děti nikdy neměla, ale zato desítky jich pomohla zachránit během 1. světové války.
Růžena Čápová se narodila 10. července 1868 v Mikulovicích u Znojma. Když jí bylo dvanáct, zemřel jí otec a matka zůstala na výchovu čtyř dětí sama. Přesto se jí snažila dopřát kvalitní vzdělání. A taky ji brzy provdat.
Ona se ale chtěla osamostatnit a dokonce zkoušela pracovat jako vychovatelka. Ve 22 letech si vzala spisovatele F. X. Svobodu, který jí otevřel dveře do literárního světa. Psala sice už před svatbou, ale teprve pod vlivem svého muže začala tvořit intenzivněji.
Složité manželství
„Manželství to ale bylo složité. Růžena v něm sice našla zázemí, které tolik potřebovala, to byl také jeden z důvodů, proč se vůbec vdala, na druhou stranu ji Svoboda pravděpodobně podváděl,“ říká spisovatelka a publicistka Martina Bittnerová.
„Růžena odmítala intimní stránku života, což mu jistě nevyhovovalo. Považovala intimní stránku lásky za něco až nečistého a nedůstojného. Vrcholem sblížení muže a ženy pro ni představovalo pouze duševní pouto.“ I ona ale měla svého ctitele: F. X. Šaldu.
Láska Šaldy a láska Machara
„Šalda ji miloval celou dobu, toužil po ní, po tom, že spolu budou dokonce i žít. Růžena ho často využívala, dokázala být vůči němu tvrdá, ironická. Jistým způsobem ho k sobě přitahovala a pak ho zase od sebe vzdalovala. A on si to nechal líbit,“ vysvětluje Martina Bittnerová.

 


Růžena Svobodová (tehdy ještě Čápová) se svým budoucím manželem v létě 1890|foto: Wikipedia

V roce 1907 prožila Růžena vzplanutí k básníku J. S. Macharovi. „Zamilovala se do něj, ale brzy ji to přešlo.“ Ovšem právě na jeho popud vznikla na sklonku první světové války dobročinná organizace na podporu hladovějících dětí, sirotků a vdov, pro kterou Svobodová vymyslela příznačný název České srdce.
Vlastní děti neměla, pomáhala jiným
„Založila dětský odbor, který svého času provozoval i útulky, kde se starali o děti. Posílali děti z měst na venkov, aby se tam zotavily, protože za války byla ve velkých městech bída a nouze o potraviny.“ Přestože vlastní děti nikdy neměla, desítky jich tak pomohla zachránit.
Tato činnost jí sice dodala nový impulz do života, ale také ji stála hodně sil. Službu jí nakonec vypovědělo její vlastní srdce. Zemřela náhle (po záchvatu srdeční mrtvice) v noci na Nový rok 1920 v Praze.